Do budoucna se dívám s nadějí, těší “šéfku” školičky
Už pět let. Právě tak dlouho funguje školička Dynama pro ty vůbec nejmenší talenty. Jak se za tu dobu proměnila a kam směřuje? Nejen o tom hovoří její představitelka Anička Matějková.
Pět let je velmi dlouhá doba. Aničko, dokážeš popsat největší změny a posuny, které se díky vaší práci podařilo za ty roky docílit?
Jednoznačně největší změnou bylo zapojení rodičů do tréninků těch nejmenších – dětí do 6 let. První tréninky byly rozpačité z obou stran, ale dnes si to už nedokážu ani jinak představit. Společné hraní dětí a rodičů má benefity pro děti, rodiče i trenéry… Jen jejich popis by vydal na samostatný článek.
Kategorie školičky se kontinuálně vyvíjí s tím, jak přicházejí ve stále větším počtu mladší a mladší děti. Výjimkou přestávají být děti 3 leté a dokonce o pár měsíců mladší. To už je přeci jen od těch téměř 6 letých docela skok, děti mají již jiné potřeby a tak jsme i kategorii školičky rozdělili vnitřně na další skupinky. Ti nejmenší si hrají s rodiči a mají na to svůj vlastní tréninkový den – pondělí. V úterý pak cvičí ti starší, co se chtějí více osamostatňovat, tady je již zapojení rodičů menší, děti ve větší míře vyhledávají jako „parťáky“ pro hru a soutěže vrstevníky a zároveň jsou tréninkové jednotky více podobné naší U7 – předpřípravce. Společně pak malí i velcí trénujeme ve čtvrtek.
Jaké máš nyní, s odstupem pěti let tvého působení v Dynamu, vize a očekávání v dalších sezónách?
Během minulých let jsme pod vedením Rosti Helštýna nastavili jasnou koncepci pro práci v přípravkách, sehrávali jsme se jako trenéři, učili se a drželi se domluveného směru. Za nadstandartní považuji už to, že se to podařilo, protože naše cesta je pro české prostředí zcela atypická a často to není pro trenéry i hráče jednoduché. Do budoucna se určitě budeme soustředit nejen na neustále zkvalitňování procesu, ale také na užší provazování a návaznost mezi kategoriemi směrem k dorostu. Je to další takové české klišé – všichni to chtějí dělat a „dělají“, otázkou je, s jakým výsledkem. Věřím, že se to podaří. Petr Benát dal v akademii dohromady tým pracovitých a inspirativních profesionálů, vytvořil prostředí, kde se spolu lidé nebojí diskutovat a hledat cesty ke společnému cíli, kde si nikdo „nehraje na svém písečku“, ale kope za tým. Jeho neustálá práce, zájem, pomoc a podpora jsou pro nás klíčové a vnímám, že si ji všichni v akademii váží. Do budoucna se tak dívám optimisticky a s nadějí.
Patří do těchto změn i bližší spolupráce se školkami? Jak vnímají činnost Dynama u těch nejmenších?
I spolupráce se školkami se stále prohlubuje. Projekt původně zaměřený spíše na nábor se přerodil v dlouhodobou spolupráci, ve které se snažíme přinášet inspiraci pro pohybové aktivity a hry pro předškolní děti celkem již v 66 školkách a s dalšími ji již nyní plánujeme! Na základě podnětů přímo ze školek jsme mimo to uspořádali dětem olympiády, sportovní a dětské dny nebo zorganizovali sérii seminářů o vývoji dětí v předškolním věku s praktickými radami a poznatky pro rodiče. Asi největší zájem ze strany školek byl o pohybový kroužek, který bychom ve školce vedli. Při takovém počtu školek to je nerealizovatelné, proto uspořádáme v létě workshop pro paní učitelky, které projevily chuť se v pohybových aktivitách pro nejmenší proškolit.
Máš možnost nadále sledovat vývoj svých bývalých svěřenců?
Ano, rozhodně… Pravidelně čtu hodnocení zápasů a turnajů trenérů, kterým jsem děti předávala, občas je vidím v tréninku nebo na některém větším turnaji, kde hraje více kategorií. Jezdím s nimi na kempy a samozřejmě sleduji všechny kategorie v Zimní lize. Mám radost, když vidím, jak se děti stále zlepšují, jak je fotbal baví a jak rostou nejen po herní, ale i osobnostní stránce. Těší mě, že se často mám možnost potkat a mluvit i s rodiči bývalých svěřenců – ať už v areálu nebo při různých příležitostech a společných akcích, jejich zpětná vazba a vnímání celého procesu jsou pro mě důležité. A čím déle „své“ děti sleduji, tím jsem přesvědčenější, že koncept, který máme v Dynamu nastaven, je správný a pro děti přínosný.
Propojení s trenéry funguje příkladně, čeho si nejvíce vážíš a kde vidíš možnost posunu?
Velmi jsme se posunuli stran metodiky, všichni trenéři jsou v tomto ohledu, myslím, kvalitně připravení a je radost s nimi pracovat. V tomto roce se nejvíce věnujeme komunikaci s hráči a ještě větší individualizaci tréninkového procesu. Každý hráč přichází do tréninku/zápasu nějak nastaven a to, jak je nastaven, ovlivňuje jeho výkon, rychlost učení i prožitek. Nestačí tak mít dobře připravený a odvedený trénink, aby byl efektivní, je třeba v něm mít i dobře mentálně nastavené a připravené hráče. U dětí mají na nastavení a osobnost největší vliv rodiče a nejbližší okolí, a proto je v mini a přípravkách naprostou nezbytností komunikace a kooperace s rodiči – čím mladší hráč, tím význam spolupráce s rodičem stoupá. Na nás trenéry to klade větší nároky, musíme nejen prohloubit znalosti o zákonitostech dětského věku, ale také vybrušovat vlastní komunikační dovednosti a proto se v tomto směru intenzivně vzděláváme a diskutujeme další směry a postupy.
U předpřípravky nejsi sama, do realizačního týmu patří také Stanislav Legdan, Sebastien Böhm a Radomil Procházka, jak jsi spokojená se spoluprací a vzájemným ovlivňováním?
Mám okolo sebe tým zkušených, skvělých kluků. Všichni pořád aktivně hrají a v případě Rádi a Standy ještě i trénují v jiných klubech, takže si velmi vážím toho, kolik času a energie vkládají do předpřípravky a do dalších s akademií spojených akcí. Ráďa je z nás v trenérském týmu nejdéle, jsem ráda, že i přes své vytížení u A týmu s námi stále zvládá trénovat, protože děti ho milují a nám vždy vytrhne trn z paty, když máme např. semináře atd. Standa Legdan je u nás druhým rokem – bohužel pro nás to je rok poslední, protože Standa se přesune do vyšších kategorií. Zaslouženě! Za dobu, co je v Dynamu se trenérsky neuvěřitelně vypracoval, nevynechal snad jediné školení a možnost se vzdělávat, něco se dozvědět a jeho příkladný přístup a aktivita budiž vzorem nám všem. Náš benjamínek Sebastien, hráč a kapitán mužského B týmu, se také aktivně podílí na práci s dětmi a velmi svědomitě a zodpovědně přistupuje ke všem aspektům práce trenéra akademie. V rámci projektu Trenéři do škol navíc jezdí dopoledne do tělesné výchovy prvních stupňů na budějovických školách a pomáhá u dětí budovat zdravý vztah k pohybu. Jako tým jsme si všichni skvěle sedli a doplňujeme se.
Standa: Každý z nás čtyř trenérů, umí něco lépe, něco hůře, ale důležité je to, že se navzájem doplňujeme a že máme stejný pohled na to, jak děti v tomto věku vést a vypěstovat v nich lásku a chuť ke sportu a pohybu jako takovému. Bez našeho hlavního trenéra Aničky, která nás vlastně všechno naučila, by to pro nás kluky bylo daleko náročnější. Ona je ten hlavni motor této kategorie, ta která vytváří TJ a ta které patří největší dík za to, jak chodí připravené děti do kategorie přípravek. Hlavně co se pohybu a koordinace týče. Já s kolegy jsme tam více pro trénink s míčem a jeho ovládání.
Sebastien: Propojení mezi trenéry v U7, si myslím, je na vysoké úrovni. Můžeme mezi sebou komunikovat bez jakýchkoliv obav a o čemkoliv. V tomto kolektivu se cítím dobře i z důvodu neustálého posouvání se v trénování a vzdělávání.
Ráďa: Jsem rád, že mohu v akademii působit a pomáhat s přípravou dětí, i když jsem díky A týmu k dispozici velmi nepravidelně. Dynamo je pro mě srdcová záležitost, a pokud budu moct, rád jakkoliv přispěju. Rád vidím, jak se děti fotbalem baví, jak se během toho roku u nás postupně učí nové dovednosti a těším se, že jednou se s některými třeba znovu potkám v jedné šatně.
Práce koordinátorky školičky je časově velmi náročná. Jak se ti daří skloubit s tvým zaměstnáním ve zdravotnictví a s výchovou vlastních dětí?
Někdy to bývá trochu oříšek. V nemocnici bývám dva dny v týdnu na noční, snažím se si tak nechávat volné dopoledne pátky a soboty na spánek, ačkoliv ne vždy to vyjde. Nejsem ovšem zdaleka jediná, kdo se v akademii věnuje dětem na úkor volného času nebo v mém případě spánku, baví nás to, žijeme tím. Kluci od přípravek až po dorosty tráví mimo domov i celé víkendy, protože jezdí po celé republice a často i do zahraničí, to u těch nejmenších není třeba. V čase, co zbývá, se snažím maximálně věnovat rodině, trávit čas aktivně – jezdíme na kole, po zámcích, hradech, snažíme se alespoň 2x měsíčně zajít do hlubocké zoo, abychom pozorovali místní zvířata, jejich životní cykly a změny chování v závislosti na počasí, ročním období atd. Musím zde také zmínit nemalou podporu a shovívavost svého muže, protože bez jeho pomoci a nočního cateringu bych nemohla fungovat na 100% a být všude, kde jsem. Doufám, že jsem svým holkám příkladem a že stejně jako já, najdou práci, která je bude bavit a naplňovat a bude jim koníčkem, byť někdy to není cesta lehká a jednoduchá.
