Každý den se těším do práce říká Filip Toncar

Do života profi fotbalu poprvé nakoukl jako velmi mladý. Už ve dvaadvaceti letech vedl brankáře v prvoligovém Kladně, později působil pět let jako asistent u prvního mužstva Mladé Boleslavi, zkušenosti sbíral také na mezinárodní scéně, když pracoval po boku Jana Suchopárka u mládežnických reprezentací. Teď Filip Toncar podepsal s Akademií novou dlouhodobou smlouvu. „Každý den se těším do práce,“ říká v rozhovoru pro klubový web trenér dynamácké „šestnáctky“.

Minulý týden jste s Akademií podepsal novou smlouvu. Rozmýšlel jste se, nebo jste měl hned jasno, že chcete na jihu Čech zůstat?

Měl jsem hned jasno. Vzhledem k tomu, že jsem do Akademie přišel teprve nedávno, tak jsem nehodlal po roce a půl zmizet jinam. Stěhoval jsem se sem i z osobních důvodů. I proto jsem věděl, že z mojí strany byl jednoznačný úmysl tady zůstat.

A když byste měl vypíchnout jeden hlavní důvod, proč bylo setrvání v Dynamu podle vašich slov jednoznačné?

Bezpochybně je to kvůli lidem. Absolutně bez jakéhokoliv váhání. To, jestli chci nějakou práci dělat, vždycky měřím podle dvou faktorů. Prvním je, jestli mi ta práce dává smysl, tím druhým pak to, jak se při ní den co den cítím, jaká je v klubu atmosféra a mezilidské vztahy. Zde mi to smysl dává. Když vidím, kam akademie směřuje, tak mám pocit, že to má smysl dělat. Další věcí je, že se tady cítím opravdu výborně. Jednou z prvních informací, kterou jsem si zjišťoval, bylo to, jak tady fungují mezilidské vztahy, jaká je tady atmosféra. Musím říct, že mě obrovsky překvapilo, jak skvěle mě všichni přijali… Když se zpětně třeba po půl roce člověk ohlédne a položí si otázku, jestli se každý den těšil do práce, pak dostane odpověď, jestli v dané organizaci chce být dál nebo ne. U mě byla odpověď jednoznačná.

V tomto směru bych ještě rád vyzdvihl práci Petra Benáta, jakožto sportovního manažera akademie. Nesetkal jsem se v českém fotbale na vedoucí pozici s někým, kdo má tak jasnou vizi o fungování jeho organizace, pevně dané priority a principy, a především pak k tomu všemu lidský přístup. Toto považuji za esenci skvělé pracovní kultury, která na Složišti je.

Bavíme se o práci, ale profese trenéra je spíše takovým vysněným zaměstnáním. Nebo se mýlím? Chtěl jste být už odmalička fotbalovým trenérem?

Určitě jsem chtěl pracovat ve sportu. Od čtyř let jsem pobíhal s míčem, pak jsem dlouho hrál. K trénování jsem začal inklinovat na střední škole, jejíž zaměření - programování průmyslových počítačů - mě příliš nebavilo. Miloval jsem fotbal, tak jsem si začal zjišťovat proč na trénincích děláme tohle, proč běháme tyhle tratě a tak dále… Tak jsem si v šestnácti letech začal ve škole číst místo toho, abych se učil, odbornou fotbalovou literaturu. V osmnácti jsem měl B licenci, ve dvaceti A licenci a v pětadvaceti jsem byl přijatý na profi licenci. I díky tomu jsem vlastně skočil rovnou do profi fotbalu.

Vzdělával jste se velmi rychle, znamená to, že jste naskočil vcelku brzy i do profi fotbalu?

Když pominu brankářské tréninky, které jsem dělal, když mi bylo tak osmnáct let pro malé kluky, tak moje první zkušenost s trénováním byla už mezi profesionály. Dostal jsem v roce 2005 nabídku dělat trenéra brankářů v tehdy druholigovém Kladně. Hned první rok mého působení u mužstva jsme postoupili do ligy… Zkrátka jsem skočil rovnýma nohama do profi fotbalu.

Teď ale žijete v Jižních Čechách. České Budějovice, to není jen fotbal, ale také soukromí život, jak se Vám líbí u Černé věže?

Před dvěma lety jsem se na Hluboké oženil, před pěti měsíci se nám tu narodil syn… Navíc jsem předtím žil na Kladně a v Mladé Boleslavi, to člověka zocelí. (směje se) To jsou nesrovnatelně méně vzhledná města než České Budějovice. Je nám tady více než příjemně.

Zpátky k fotbalu. Jak jste říkal, v Akademii působíte už rok a půl... Když se zpětně ohlédnete, co hodnotíte jako největší úspěch? Je to třeba progres některých hráčů nebo výsledkové úspěchy?

Já osobně považuji za největší úspěch to, že v každém ze třech týmů, se kterými jsem doposud v Dynamu pracoval, a především pak v tom posledním a současném, se podařilo udělat dobrou pracovní atmosféru. V ní se podle mého názoru cítí dobře nejen ty hráči, ale také realizační tým. A to si myslím, že je základ pro to, aby se hráči co nejlépe rozvíjeli.

Když se bavíme o atmosféře uvnitř týmu, co pociťujete směrem z aktuální virtuální kabiny? Mají hráči velkou chuť zase začít pracovat? Nebo se některým fotbal odcizil a už k němu nebudou tíhnout tolik, jako dříve?

Z některých cítím obrovskou aktivitu, sami si říkají o individuální tréninky, ptají se, kdy se bude co dít. Ale jsou i tací, které třeba já sám kontaktuji, a takovou chuť nemají. Na druhou stranu to musíme chápat. Nedivím se jim, protože si dokážu představit, že v jejich věku, když je člověk vytržený z pravidelného tréninkového rytmu, může pro některé být složité se motivovat. Myslím si, že je to obtížné pro dospělého člověka, natož pak pro kluky ve věku patnácti, šestnácti let.

Pojďme se pobavit o tréninkovém centru Na Složišti. Jakou má podle vás úroveň? Můžete porovnávat například s Mladou Boleslaví, kde jste působil, ale i s jinými českými mládežnickými centry.

Myslím si, že je všeobecně známé, že tohle centrum patří rozhodně k lepším v republice. Velkou výhodou je to, že všechny ty hřiště jsou na jednom místě. Navíc se nachází v klidné části města, mimo jeho centrum. Samozřejmě řada věcí by šla zlepšit. Namátkou je tady prostor pro to, aby hřišť bylo více, od věci by nebyla vnitřní posilovna nebo gymnastický sál. S ohledem na to, jaké finanční podmínky klub má, si nicméně myslím, že je to více než dobré. Ale ten potenciální prostor pro nová hřiště a zařízení tady, dostupnost tréninkového centra… nemohu se zbavit pocitu, že by si prostor s takovýmto potenciálem zasloužil jeho plné využití. Tedy více hřišť a komplexnější zázemí, včetně třeba internátu pro hráče. Tak jako to mají jiné vrcholné akademie v Evropě. A neměl bych obavy z návratnosti investice takového rozsahu…

Teď trošku méně příjemné téma. Jak moc je tahle doba složitá ve spojitosti se sportovním růstem fotbalistů Akademie? Ztrácí na potenciální kvalitě, tedy i na případné atraktivnosti pro prvoligové mančafty?

Určitě jim to někde bude chybět. Jak moc, to už záleží na každém z nich. Někteří z nich mají přirozenou vnitřní motivaci na sobě pracovat. Ty toho až tolik neztratili. To, jak moc jim bude chybět zápasová praxe, ukáže až čas. Myslím si, že pro každou kategorii, to bude jinak citlivé. U nejstarších dorostenců (U19) vidím dost velký problém v tom, že mohou ztratit na atraktivitě pro dospělý fotbal, protože zkrátka sešli z očí. A zatímco oni trénují v omezeném režimu, tak ty profíci, k nimž by měli příští sezonu právě tihle kluci naskočit, jedou na sto procent. To někde musí být znát. Samo o sobě je těžké mezi profesionály naskočit, o to více pak po roce bez fotbalu.

Pociťujete, že za tu dobu, co jste v Akademii, prošli nejen hráči, ale třeba také realizační týmy všech ostatních kategorií, výrazným posunem?

Když se budeme bavit o hráčích, tak jednoznačně ano. Našel bych hráče, kteří stagnují, ale těch bude minimálně. Když kluky sleduji, tak mi přijde, že se opravdu posouvají správným směrem. A to drtivá většina z nich. A pokud se budeme bavit o realizačním týmu, tak musím opět zmínit prostředí, které tady je. Atmosféra a vztahy napomáhají tomu, aby se všichni rozvíjeli mezi sebou navzájem. Mě obrovsky obohacuje každý den s lidmi tady. Ať už je to Pavel Malura (šéftrenér Akademie, hlavní trenér U19), Petr Benát, Sláva Rožboud (trenér U17), Honza Dvořák (U18) nebo kluci od žáků Honza Kolčava, Petr Čížek, Rosťa Helštýn a další… Ta diskuse s nimi mě opravdu obrovsky obohacuje. Stačí sedět u kávy a de facto se vzděláváš.

A když pomineme prostředí Akademie a dáme naší konverzaci světový rozměr, jaký trenér na té nejvyšší úrovni tě nejvíce zaujal a třeba i ovlivnil?

Dlouhodobě se mi líbí Pep Guardiola. A kdybych měl říct jaký fotbal se mi kdy nejvíce líbil, tak bych řekl ten jeho, když začínal v Barceloně. Ta držela míč, byla absolutně dominantní. V době, kdy byl fotbal extrémně vyrovnaný, tak Barca dokázala se soupeřem, který měl jejich úroveň, odehrát zápas, kdy měli osmdesát procent držení míče, pětadvacet gólových šancí oproti dvěma soupeřovo… Nejvíce se mi však líbí takoví trenéři, jejichž týmy praktikují aktivní a dynamický akční fotbal a u nichž je znát jejich rukopis. Když vím, jak chtějí hrát a je to na jejich týmech na první pohled vidět. To je právě například Guardiola, Klopp, Tuchel a další…

Poslední otázka. Co byste si přál do budoucna? Věřme, že se bude zase normálně trénovat i hrát. Co je vašim nejbližším a největším cílem?

Moje nejbližší přání a cíl je to, aby se kluci tady s námi cítili dobře a abychom se cítili dobře my s nimi. Abychom si navzájem vytvářeli tak náročné prostředí, které nás bude vzájemně posouvat dál a dál. A zároveň abychom se tím dostávali na hranice našich potenciálů. Co to bude znamenat, jestli se tím někdo posune do ligy, nebo bude hrát krajský přebor, to nedokážu říct. Ale tohle je můj cíl.