Marek Peterka : Musím hodně plánovat, abych vše stíhal

SERIÁL „MUŽI V POZADÍ“: Jeho celý život je spjatý s českobudějovickým Dynamem, prošel jím jako hráč mládeží až do mužů a po hráčské kariéře byl a stále je zapojený v trenérských strukturách. Je znám jako velmi činorodý člověk, svůj čas dokáže vedle Dynama také rozvrhnout mezi starost o své blízké, práci, činnost v rozhodcovských strukturách a plno sportovních koníčků. O jeho životě, a jak vše zvládá, se dozvíte více v následujících řádcích. Marek Peterka, muž mnoha rolí.

Jak vzpomínáš na své hráčské období v černobílých barvách v mládeži a mužích?

Krásná léta se spoustou zážitků – celostátní liga žáků, účast na turnajích Šumperk, Přelouč, což byly srovnávací turnaje mládeže, zkušenost s reprezentačním tričkem s ikonickým trenérem Žaloudkem… a také první zkušenost se zdravotními problémy, které mě trochu zabrzdily ve vývoji. V mužích jsem toho v Dynamu moc nenahrál, prošel jsem po hostováních Vodňany, Dívčice, Prachatice, kde jsem si zahrál 3.ligu, a po tříměsíční zastávce v budějovické Igle (Akře) jsem odešel do Rakouska, kde jsem strávil cca 18 let, z toho 16 let v týmu UFC Arbesbach.

Podstatnou část své kariéry jsi strávil v zahraničí, můžeš nám toto období přiblížit?

První štací byl SC Sankt Martin, po roce a půl jsem odešel do UFC Arbesbach – teď s odstupem mohu říci, že to byl životní přestup. O Rakušácích se říká cokoliv, ale v tomto oddíle jsem našel novou fotbalovou rodinu. Byť jsme nehráli žádné vysoké soutěže, tak ten oddíl funguje výborně a jsou tam dobří lidé. Přivedl jsem jim tam i pár kvalitních fotbalistů a lidí, na které oni dodnes vzpomínají. Při ukončení aktivní kariéry jsem v týmu hrál již se syny otců, se kterými jsem v Arbesbachu začínal. Dodnes jsem tam zván, hraju tam občas za starou gardu a s tou naší partou jezdím 2x ročně na hory lyžovat. Mám tam dveře otevřené jako oni ke mně do ČB.

Kdy Tě zlákal rozhodcovský dres a co Tě na tom bavilo?

K rozhodcovství jako takovému jsem přičichl zhruba ve 13 letech, kdy jsme s kluky (dnes již pomalu šedesátiletými muži) hráli na Pekárenské malý fotbal (dnes futsal) a někdo vždycky musel těm druhým týmům pískat = odnesl to nejmladší… no a v 17 letech mě oslovil dlouholetý sekretář JčKFS Vladimír Eibl, ať jdu pískat „velkej“ fotbal. Výzvu jsem přijal, takže jeden den zápas jako hráč a druhý den dvě utkání jako rozhodčí, pro středoškolského a posléze vysokoškolského studenta super brigáda. Vyšlapal jsem si to pěkně od píky od III. okresní třídy přes OP následně IB, IA a KP. Jako aktivní rozhodčí jsem tedy fungoval od 13 do 45 let, a co mě na tom bavilo? Zpočátku, jak jsem již řekl, to byla brigáda a po mém odchodu do Rakouska to pro mě byl jediný kontakt s fotbalovým prostředím v ČR.

Dlouhou dobu se věnuješ trénování, nyní působíš několik let v dorosteneckých kategoriích, předtím jsi vedl přípravky. Jaký to pro Tebe byl skok nejen z hlediska kategorie, ale i pozice? Co Tě u daných kategorií naplňovalo/naplňuje?

K trénování jsem se dostal jak slepý k houslím. Trenérské licence snad na všechny sporty jsem si udělal v rámci vysokoškolského studia Pedagogické fakulty a když bylo synovi asi 5 let, cesta vedla na Složiště. Ročník 2009 vedl Jan Carda, můj bývalý spoluhráč z Vodňan. Vždy jsem syna předal do rukou odborníka, otevřel počítač a pracoval.

Po 1,5 měsíci měl Honza na tréninku asi 15 dětí a další přicházely. Takže jednoho dne mi sdělil, jdi si vzít tepláky, já už je nezvládám, a stal jsem se jeho asistentem. Za rok Honza skončil, já k sobě přizval Dominika Hrice, Romana Pletku, které nahradila trojice Lukášů Vaněček, Adam, Kočí. S těmito skvělými kluky jsme ročník 2009 odevzdali Jirkovi Vlčkovi mladšímu a ten je posunul do žákovských kategorií. Poslední půlrok u přípravek jsem byl zároveň asistentem Karla Havlíčka u kategorie U19 – tenkrát byl Karel bez asistenta a při trenérských fotbálcích mi hodil udičku, abych šel k němu. Zachránili jsme dorosteneckou ligu a já už u dorostů zůstal. A jsem tam dodnes. A ročník 2009 se už posunul do dorosteneckých kategorií, ten čas letí.

Akademie se v průběhu let proměňuje a vyvíjí, vnímáš i na sobě určité změny?

Vývoj v Akademii vidím a vnímám. U sebe také, jde to ruku v ruce – v Akademii pracují lidé s nejvyšším trenérským vzdělání, jsou asistenty v mládežnických reprezentacích, stále se vzdělávají, jezdí na stáže, a poté tyto zkušenosti předávají dále do AKA, tím mě samotného ovlivňují a člověk se vedle nich stále učí, pokud chce naslouchat.

Jsi tátou 19leté Kristýny a 15letého Šimona, jak Ti pomáhá interakce s nimi v trénování? Na hřišti se potkáváš s podobně starými hráči.

Oba dva sportují, Kristýna hraje volejbal ve VSK Slavia ČB a Šimon fotbal na Lokomotivě. Když se s nimi člověk baví, tak může zjistit jak dnešní generace mladých uvažuje, jak přemýšlí, a člověk se učí komunikovat tak, aby to mladým bylo srozumitelné a tazatel dostal alespoň souvislou odpověď 😊. Učím se tím správně pokládat otázky a akceptovatelně komunikovat k mládeži.

Po rozhodcovské kariéře jsi u tohoto „odvětví“ zůstal, můžeš čtenářům osvětlit v jakých rolích?

Jsem členem komise rozhodčích JčKFS (IB, IA, KP) s primárním úkolem řídit úsek delegátů a zároveň jsem členem komise rozhodčích ŘKČ (3. a 4.liga).

Každého čtenáře napadne při čtení těchto řádků, kdy a jak se můžeš věnovat rodině?

Musím říci, že bez velkého pochopení a tolerance mojí manželky bych to dělat nemohl. Jsem s ní od svých 18 let, takže je velký držák, že to se mnou zvládá – je to skvělá ženská. Moc jí děkuji.

Kristýna má dnes, když odpovídám na tyto otázky, maturitní ples … chtěla by na VŠ do Prahy, ta je již plně samostatnou jednotkou. No a Šimon bude dělat přijímačky na střední školu.

Jsi sportovně založený, vedle fotbalu miluješ tenis a lyžování, na to si čas najdeš?

Všechny tyto aktivity mimo fotbal se snažím provozovat s rodinou. Takže pokud je chvíle času, tak rodinný zájezdový manažer naplánuje výlet a jedem… spíše letíme. Snažíme se dětem ukázat evropská města. Takže nedávno jsme například byli na 4 dny v Lisabonu – dopoledne a odpoledne kultura, památky a večer jsme se Šimonem stihli jak Benficu, tak Sporting, a holky Aperol – a všichni jsou spokojení 😊.

A kdy pracuješ?

Můj čas je hodně o organizaci, vše musí do sebe zapadat pokud možno naprosto přesně a musím hodně plánovat, abych vše stíhal. ALE jde to.

Když jsem na cestách, tak vyrážím z ČB okolo 6:00, abych první jednání měl kdekoliv v ČR okolo 8:30 a pokud možno v jedné oblasti více meetingů a stíhal jsem se vracet do ČB na 16:00. No a pokud máme např. komise rozhodčích v Praze prezenčně, tak si naplánuji práci tak, abych v okolí Prahy končil v 16:00.

Všem čtenářům přeji vše nejlepší a hlavně pevné zdraví do roku 2025. 

Děkujeme za rozhovor.