Osobnost dítěte ve školičce
Práce s předškolními dětmi ve školičce a s dětmi mladšího školního věku v přípravkách má řadu podobností, ale i rozdílů, z čehož logicky plynou rozdíly v přístupech k dětem. O tom jsme psali v minulém díle našich článků. Součástí naší tzv. Metodiky výchovy přípravek je nejen „co“ a „jak“ máme v daných kategoriích trénovat, ale také jak má osobnost dítěte, resp. hráče na koncích kategorií U7 (na konci školičky), U9 a U11 (na konci přípravek), vypadat. Na osobnost dítěte v 7-8 letech je právě dnešní článek zaměřen.
Bez již tolik zmiňované spolupráce s rodiči jakékoli naše představy o kvalitě osobnosti dítěte zůstanou pouze v rovině našich přání. Klub, trenér nebo v prvé řadě školky, nejsou zodpovědné za to, jak vychované nebo emočně, či sociálně připravené, děti z rodin přichází. Můžeme však, v rámci našich rolí a kompetencí, velmi významně rodiče a jejich výchovu podpořit. Ať už svými přístupy, požadavky, pravidly, prostorem pro samostatnost přímo na hřišti nebo nepřímo skrz naši společnou komunikaci s rodiči mimo hřiště. V tomto ohledu jsou pravidelná společná setkání a semináře trenérů s rodiči nenahraditelná.
Jednou z potřeb dětí v tomto věku je hra, celoživotní potřebou je potřeba bezpečí a bezpečí = pravidla. Jde o věk absolutního “jáství,” tedy o období, kdy je dítě zaměřeno pouze samo na sebe a své spontánní objevování. Děti v tomto věku nechodí trénovat, chodí si hrát a cenu jejich činnosti dává rodič svým hodnocením. Vše tedy organizujeme formou her, u nejmladších dětí (4-5 let) je optimální společné hraní si s rodiči – charakteristický znak naší školičky, kde dbáme na to, aby měly děti během činností a her dostatek prostoru pro samostatné hledání řešení a učení se.
Přes spolupráci s rodiči (více konkrétně ji popíšeme v jednom z následujících dílů) podporujeme samostatnost dítěte dle hesla: „Vše, co může dítě dělat samo, dělá samo.“ Prostřednictvím nastavování základních pravidel a jejich laskavým, ale důsledným vyžadováním, tvoříme bezpečný prostor a mantinely pro spontánní projev dětského já a právě rozvoj samostatnosti. Rodiče a trenéři jsou prvotními vzory pro dodržování pravidel a nemohou tedy po dítěti vyžadovat něco, co sami nedodržují (dítě považuje za správné to, co vidí, nikoli to, co je mu říkáno).
Jak se snažíme podporovat samostatnost dítěte? Z pohledu dítěte:
•doma se automaticky podílím na přípravě svých věcí na každý trénink a každé utkání nebo turnaj
•svůj batoh s věcmi si na trénink, zápas nebo turnaj a samozřejmě z tréninku, zápasu nebo turnaje zpět nesu vždy SÁM, SAMA
•na trénink, na zápas se v šatně převlékám vždy SÁM, bez rodičů
•umím si SÁM, SAMA zavázat tkaničky u kopaček/tenisek
Jak se snažíme podporovat respekt k ostatním? Z pohledu dítěte:
•automaticky zdravím trenéry, rodiče, každého v tréninkovém areálu
•před tréninkem, po tréninku, zápase nebo turnaji se pozdravím, plácnu si s každým spoluhráčem, s trenérem (máme svůj vlastní pokřik, zdravení)
Jak se snažíme podporovat smysl pro povinnost? Z pohledu dítěte:
•po každém tréninku se podílím na úklidu tréninkových pomůcek
•při odchodu z šatny po tréninku, po zápase nebo turnaji si vždy si sám po sobě uklízím své místo
•po tréninku, po zápase nebo turnaji se v prostoru šaten vždy sprchuju; samozřejmě tehdy, když jsou sprchy k dispozici
Jak se snažíme podporovat samostatnou iniciativu dítěte? Z pohledu dítěte:
•když mluví trenér, nevyrušuji, poslouchám, co říká, a když nerozumím, ptám se (trenér podporuje a vede děti k tomu, aby se ptaly)
•když mám na tréninku volný čas, nestojím, nečekám na povel, hledám si svou hru nebo stanoviště
•po tréninku si doma s rodiči povídám o tom, co všechno jsme na „tréninku“ hráli nebo se učili
•nechodím žalovat, když mám problém snažím se ho vyřešit sám (mezi sebou si děti řeší, pokud možno, samy, trenér hlídá pouze bezpečnost)
Pokud jsou k tomu děti důsledně vedeny, nemělo by zvládání výše uvedených dovedností, které korespondují s úrovní zralosti v 7/8 letech, být problém. Samozřejmě každé dítě je jiná osobnost a každé umí něco víc, něco míň, každý trochu jinak, po svém. Samostatnost je jedna z nejdůležitějších součástí vybavenosti dětí na život. Společnou podporou s rodiči – společná pravidla, vymezené role a kompetence, v principech podobný typ požadavků a komunikace – se snažíme jednotlivé součásti samostatnosti podporovat.
Mgr. Rostislav Helštýn
