Pavel Houzim: Důležitá je trpělivost a porozumění potřebám malých sportovců

V DYNAMU je letitým itinerářem. Odborníkem na slovo vzatým přípravkových kategorií. Po předání ročníku 2011 do žáků jde s ročníkem 2015 od U8 a nyní dokončují společný třetí rok. Jak se změnil za ta léta sám Pavel? A jak vnímá děti a jejich proměny v těchto letech?

Pavle, nejdříve celkový pohled. Jsi u nás dlouhých sedm let, jaké vzpomínky, zážitky Tě napadnou při rychlém ohlédnutí zpět?

Vzpomínám si na první schůzky s Petrem Benátem, kdy jsem končil v SKP a zvažoval jsem, co dál… bylo to společně s Radkem Altmannem, který také končil v SKP, a nakonec jsme se dohodli na spolupráci. Další takový silný moment byl příchod Rosti Helštýna, který ovlivnil v té první fázi především přípravkové kategorie, kdy jsme se začali bavit o jiném konceptu, který je postaven, když to zjednoduším, na potřebách dětí v jednotlivých fázích věku. Teď mě napadá motto, které mi rezonuje v hlavě a Rosťovo slovy zní – výchova dětí prostřednictvím fotbalu – to bylo, musím říci, a stále ještě je v českém prostředí velmi revoluční.

V čem vidíš největší posun celé akademické organizace?

Největší posun byl asi v nastavení jednotné koncepce, která se pořád vyvíjí, je to živý organismus. Domnívám se, že jednotná koncepce je stavebním kamenem každé dobře fungující sportovní organizace. Také se stabilizoval trenérský kolektiv, který problematiku výchovy a trénování dětí vnímá podobně… ta trenérská chemie je velmi důležitá.

A kde vidíš její rezervy?

Momentálně samozřejmě není možné nevnímat nešťastné změny ve vedení SKD, které, ať chceme, nebo ne, ovlivňují i akademii. Také si myslím, že některé pozice, jak ve vedení akademie, tak v trenérských týmech, jsou personálně poddimenzované a zasloužily by si posílení. Dále taková konkrétní technická záležitost – bohužel pro zimní období nemáme přetlakovou halu, která před asi třemi lety nevydržela tíhu mokrého sněhu, spadla a zatím nebyla obnovena. Ta nám velmi chybí.

Působíš jako hlavní trenér u U10, jdeš s nimi dlouhé tři roky. Co bys poradil nastávajícím trenérům kategorií U8-U10? Jaké nároky klade na osobnost trenéra vedení těchto dívek/chlapců?

V první řadě je důležitá trpělivost a porozumění potřebám těchto malých sportovců. Pokud trenér zná potřeby a motivy dětí ke sportování, v tomto případě fotbalu, má z poloviny vyhráno. Dále je to velká časová náročnost, ale to by bylo na další samostatný rozhovor…

A co přináší vzájemné působení Tobě?

Musím neustále pracovat na tom, abych rozuměl „jazyku“ dnešní generace, protože mluvená forma se dost podstatně změnila od mých dětských a mládežnických let. Také se proměnilo kulturní a sociální prostředí a výrazně pohybová gramotnost dětí, která se, a víme to všichni, kteří se pohybujeme ve sportovním prostředí, významně zhoršila.

Nicméně práce s dětmi obecně „omlazuje“ a snad i pomáhá lépe porozumět dnešní mladé generaci.

Jak se vede tomuto ročníku v průběhu těch let, jak ho hodnotíš?

Musím říci, že mám štěstí na šikovné ročníky, protože před tímto ročníkem jsem měl ročník 2011, který byl velmi šikovný a ten současný je v mnohém podobný. Je radost s ním pracovat.

Profesně působíš jako učitel na ZŠ na Hluboké a doma vychováváš dva puberťáky, rozumíš této věkové skupině? Máš pro ně pochopení?

To je velmi ošidná otázka, asi bych odpověděl takto – snažím se této věkové kategorii porozumět i ji něco naučit. V mnohém používají, řekl bych, jinou „optiku“, kterou se dívají na dnešní svět. Čili často jsou naše diskuse velmi zajímavé, je to zkrátka generační střet, tedy nic nového pod sluncem.

Působíš také v projektu Trenéři ve škole, mohl bys ho čtenářům představit?

Projekt je zaměřen na zlepšování pohybové kultury dětí na prvních stupních základních škol a jedná se o tandemovou výuku, kdy si trenér s paní učitelkou rozdělí děti a na stanovištích s nimi provádí především obratností věci, tedy všeobecnou pohybovou průpravu. Samozřejmě na začátku každé hodiny tělocviku trenér krátce svůj sport představí a dále se jedná o již zmíněnou pohybovou průpravu. Tento projekt má za cíl seznámit děti s různými sporty, tak aby si je vyzkoušely a zjistily, který by je bavil a popřípadě na který mají talent, a aby se především zlepšila jejich pohybová gramotnost. Čili v průběhu celého školního roku se v ideálním případě v dané škole vystřídá cirka 11 sportů. Nyní chodíme na hodiny TV do všech 16 škol v Č. Budějovicích, dále v Třeboni, na Hluboké a také jezdíme do ZŠ v Mladé Vožici, celkem je to 117 tříd. Máme celkem 25 trenérů z 11 sportů.

V čem Tě obohacuje?

Doporučil bych každému trenérovi vyzkoušet si práci nejen s talentovanými dětmi, ale i s těmi, které nemají takové pohybové nadání. Při této činnosti totiž musí trenér každému vytvořit optimální výzvu – aby každé dítě, pokud možno, bylo úspěšné, ale aby to pro něho nebylo ani příliš lehké. Zároveň by tyto aktivity měly bavit všechny. Trenér takto získává neocenitelné zkušenosti, především pak velmi důležitou pokoru, protože si poté velmi váží výsady moci trénovat více či méně talentované děti. Čili abych odpověděl na položenou otázku, tato činnost mě obohacuje velmi výrazně pedagogicky a didakticky, tedy v profesní práci s dětmi a emočně v civilní oblasti.

Zvládáš toho opravdu hodně, zbývá Ti čas i na něco jiného?

Tyto činnosti mě zaměstnávají tak říkajíc téměř na „full time“, ale snažím se najít čas i na jiné mimosportovní aktivity a občas se to i daří. A tady musím poděkovat své rodině, přátelům a kolegům, protože bez jejich podpory bych se nemohl takto naplno věnovat všem výše uvedeným činnostem.

Na závěr bych chtěl popřát fotbalové akademii jen to nejlepší, ať úspěšně a s grácií přežije aktuální turbulentní dobu.

Děkujeme za rozhovor.