Při fotbale je to jako na horské dráze, říká Honza Hušek

SERIÁL „MUŽI V POZADÍ“: Je obdivuhodné, jak zvládá rozložit svůj čas – čerstvý otec, učitel na víceletém gymnáziu, úspěšná rekonvalescence zraněného kolene, postup s Milevskem do divize a důvod, proč s ním je článek – trenér naší Akademie, kdy společně tvoří duo Honzů v kategorii U16 – dámy a pánové, Honza Hušek.

Hůšo, začneme od Tvého osobního života. Nedávno ses stal otcem, jak si užíváš první měsíce v této nové životní etapě?

Je to nádherný pocit. Život se vám obrátí vzhůru nohama. Uvědomíte si, jaké jsou vaše priority, co je v životě opravdu podstatné a co malichernost. První týdny jsou krásné. Ne vždy je to sice zalité sluncem a prožíváme i ty těžší chvíle, ale převládá samozřejmě to hezké. Kubík je naštěstí hodný po tatínkovi, takže nás zatím moc nezlobí a v noci spí krásně.

Profesně jsi pedagogem, konkrétně na víceletém gymnáziu. Cítíš se v tomto oboru dobře?

Mám z toho takové smíšené pocity. Práci učitele a celkově práci s dětmi mám rád. Co mi ale vadí je stav dnešního školství a způsob, jakým jsou děti vzdělávány. Svět se neustále vyvíjí, doba se posouvá, ale ve škole jakoby se zastavil čas. I proto jsem si toto povolání vybral a i když je to zatím pouze kapka v moři, tak se snažím výuku měnit a přizpůsobovat dnešní době.

Kromě trénování v Dynamu stále aktivně hraješ. Ačkoli jsi prodělal zranění, byl jsi důležitou součástí historického postupu Milevska do divize. Jak zvládáš aktivní fotbalovou kariéru vzhledem k Tvému dalšímu velkému vytížení? A co oslavy, asi byly velké, že?

Není to jednoduché. Všemu se snažím věnovat na 100 %, ale ne vždy můžu být na všech místech, kde bych chtěl, s čímž se těžko smiřuju. Nicméně to, že mohu všechny tyto aktivity absolvovat, je zásluhou mé úžasné přítelkyně, bez jejíž trpělivosti a empatie by nic z tohohle nebylo možné. Co se týče oslav, tak samozřejmě velké byly. Když něčemu věnujete čas a úsilí a na konec se vám toho podaří dosáhnout, tak je to vždycky krásné a nezáleží na tom, jestli hrajete 1. ligu nebo okresní přebor. Nechybělo ani koupání v kašně. To pro mě ale pár dní poté bohužel skončilo střevními problémy :D.

A teď už k Dynamu. Jak ses vůbec v naší černobílé rodině ocitl?

Velký podíl na tom má Tomáš Pecka, který už nějakou dobu přede mnou v Dynamu působil. Netajil jsem se zájmem o trénování a právě on mě doporučil a dostal do Dynama. Začal jsem u týmu s ním a Slávou Rožboudem. Právě Slávovi a Benymu vděčím za příležitost v Dynamu být.

Na chvíli sis odskočil za oceán. Přiblížil bys nám toto období?

V rámci programu Work And Travel jsem odcestoval do USA. Konkrétně do Myrtle Beach v Jižní Karolíně, kde jsem dělal plavčíka u oceánu. Vzpomínám na to jen v dobrém a nebýt covidu, určitě bych do USA vyrazil víckrát. Čtyři měsíce jsem pracoval a následně měsíc cestoval. Kromě USA jsem procestoval i Střední Ameriku a stoprocentně se chci do Států ještě někdy podívat. Rozmanitost přírodní i kulturní je tu obrovská. Odhodlat se odjet je velkým vystoupením z komfortní zóny, ale určitě to stojí za to a všem, kdo mají tu možnost, to doporučuji. Lidé v ČR si často stěžují, jak „špatně“ se tu máme. Avšak teprve až když někam vycestujete, zjistíte, že tomu tak není a já bych na ČR nedal dopustit. USA nám nesahá ani po kotníky, i když to v televizi nebo na internetu možná tak nevypadá.

Kolik jsi toho u nás už prožil? Na jaké chvíle vzpomínáš?

Těžko se dá vypíchnout jeden nebo dva okamžiky, když jich bylo tolik. Ale při fotbale je to jako na horské dráze, jednou jste nahoře, jednou dole. Prožil jsem euforie ze vstřelení vítězných branek v poslední minutě, ale taky chvíle, kdy jsme dokázali v posledních minutách ztratit náskok 3 a více gólů. Kromě věcí ze hřiště ale vzpomínám také na ty mimo něj. Od porad a konverzací s ostatními trenéry v kancelářích, přes rozhovory s hráči, teambuildingy nebo soustředění. Je důležité nebýt pouze trenér, ale také empatický člověk. Především na tomto lidském přístupu si s Kolčim (Jan Kolčava, pozn.red.) hodně zakládáme a snažíme se podle toho s kluky pracovat.

Nedávno jste s Kolčim nabrali nový ročník do U16, co první měsíce s novými kluky?

Nikdy není jednoduché přebírat nový tým. To, co vám vycházelo u jiného ročníku a na co jste byli zvyklí, může být u jiného týmu úplně jinak. S kluky jsme si společně hned od začátku přípravy nastavili pravidla, podle kterých chceme pracovat a chovat se. Je to dlouhodobý proces, ale myslím si, že zatím se to vyvíjí vcelku podle našich představ. Jak už jsem zmínil předtím, snažíme se s Kolčim navázat s kluky vztah i mimofotbalový, jelikož je to pro nás stejně důležité jako to, co se děje na hřišti.

Mimo „fotbalového“ zranění s kolenem jsi musel řešit i pracovní úraz na půdě Akademie (v březnu utrpěl Hůša zranění hlavy, když mu v kanceláři spadl na hlavu květináč, pozn.red.). Jak se cítíš ve společnosti oné osudné květiny a květináče, dokážeš již překonat strach a sednout si na gauč pod ní?

Pořád je to pro mě citlivé téma. Není snadné neustále chodit do místnosti, kde se nachází můj úhlavní nepřítel. Se svým strachem se snažím bojovat a troufnu si říct, že už je to skoro za mnou. Pokud to ale není nutné, na gauč si pod ní nesedám. Odpustil jsem, ale nezapomínám.

Děkujeme za rozhovor.