Trenér U16 Kolčava: Byl to intenzivní rok. Klukům patří poděkování
V profesní kariéře zažil velkou změnu. Jako trenér se přesunul od žákovské kategorie k dorostu. Jak vnímá “přestup” ke starším fotbalistům? A co bude v příští sezoně dělat jinak? Nejen o tom se rozpovídal v rozhovoru pro web Akademie kouč Dynama U16 Jan Kolčava.
Máš za sebou první sezonu v roli trenéra kategorie U16. Jak bys jí zhodnotil?
Každá sezona s týmem je plná nových poznání a vjemů. U mě tento rok byl o to intenzivnější, že jsem přešel s kolegou Vaškem Míkou z kategorie mladších žáků ke klukům do mladšího dorostu. Asi bych ji zhodnotil jednoduše slovy: intenzivní, poznávací.
Našel jsi se v práci s nejmladší dorosteneckou kategorií?
To je otázka přímo na “komoru“… budu v této odpovědi opatrný v soudech a hodnoceních. Pět let u jakékoli kategorie ve Vás zanechá hluboké stopy a tak to mám i s trénováním kategorie mladších žáků. Pamatuji se, že i při příchodu k ní jsem minimálně rok poznával, hledal a načítal, co a jak. Můžete být „připraveni“ ze škol a licencí, ale praxe je největší učitel. V průběhu let člověk nachází věci a mechanismy, které mu fungují, kterým věří a má pocit, že díky nim má věci více pod kontrolou a ví jak na to. Tak jsem se cítil, když jsem v létě opouštěl tuto kategorii. I přesto, že jsem před lety působil u staršího dorostu, nyní se cítím spíše na začátku a je to pro mě v mnoha ohledech opětovné poznávání, hledání. Věřím a vím, že tohle všechno je o čase a i když by člověk rád znal a měl plno věcí hned, jsem v tomhle odhodlaný jít trpělivě dál a učit se za pochodu společně s týmem.
Už víš, že je něco, co budeš v příští sezoně dělat jinak?
Určitě mám v plánu být v rámci své činnosti preciznější, ať už směrem v činnostech s kluky, tak i v různých přípravách, vyhodnoceních atd…
Co od další sezony očekáváš?
Od očekávání se chci odprostit. Těším se na společnou intenzivní práci s kluky a kolegy.
Jak složité je vůbec přesunout se jako trenér od žáků k dorostencům? Protože pro hráče to skok určitě je…
Složité… určitě je to velká výzva! Už jen přechod ze hřiště 7+1 na 10+1 nabízí plno rozdílných věcí, které bychom zde mohli vyjmenovat, počínaje zaměřením v trénincích a utkáních a konče koučinkem. Asi největší rozdíl vnímám z vývojového hlediska, kdy kluci v žácích mají před pubertou nebo do ní lehce dochází, kdežto na přechodu st.žáků a mladšího dorostu ji naplno prožívají se všemi pozitivními i negativními projevy. Ale je plno věcí, které si přenesete.
Co tě vlastně na práci s mladými fotbalisty nejvíce baví? Co je to, co tě u toho drží?
Jsem šťastný s nimi na hřišti, baví mě ta interakce. To že se společně vyvíjíme, učíme, jdeme společnou cestou k nějakému cíli. To, že máme nějaký směr a kroky, kterými chceme jít, ale nikdy nevíte, jestli jsou to správné kroky. Není to o tom, že si vezmete příručku jak vést kluky v mladším dorostu a podle ní jedete. Vlastně ta “nejistota“, jestli jdeme a volíme správné kroky, mě na tom také baví. V tomhle prostě platí, že cesta je cíl. To, čím si projdeme, co zažijeme, co si z toho vezmeme, zda se poučíme. Taky mě baví, že je každý den jiný, je to prostě “práce“ s lidmi a vy nikdy nevíte, jak budeme všichni naladění, jestli se nám podaří vytvořit takové prostředí, které bude rozvíjející pro všechny. Ale tohle všechno je každodenní výzva, jak pro trenéry, tak i hráče, protože každý musí přispět do celku, aby věci fungovaly.
Všichni dobře víme, že také rád fotíš...Mohl bys svou zálibu přiblížit? Jak si se k ní dostal , jak často ji vykonáváš…
Obecně mě baví “zvěčňování“ okamžiků a s tím spojený film a fotografie. Baví mě ten výsledek, ale nejvíc to, co je za tím, co všemu předchází, záměr a cesta k němu. Fotit jsem začal na prahu dospělosti, ještě na kinofilm, s pořízením digi zrcadlovky se vášeň prohloubila. Měl jsem možnost s kamarády projet severní Afriku, Balkán a Blízký východ a to byly cesty plné krásné přírody a lidí, ty sebou přinesly plno zajímavých fotografických příležitostí. Nyní fotím hlavně náš dynamácký fotbal a to je také příjemná disciplína, plno akce a emocí a to si jako fotograf přejete zachytit.
Původem jsi z východu Čech. Jak se ti tady u nás na jihu líbí? Už se cítíš jako pravý Jihočech?
Cítím! A velmi rád. Šest let je dostatečná doba na přivyknutí si, ale pravda je, že to šlo snadno díky skvělým lidem v mém okolí. Jižní Čechy jsou krásné, Šumava je moje srdeční záležitost a snažím se využít každou volnou chvíli k výletům do ní. A Budějce jsou nádherné místo pro žití!
Českobudějovická Akademie patří dlouhodobě mezi nejlepší v republice? Vnímáš to tak? A jak bys celkově zhodnotil její počínání v posledních letech?
Vnímám to tak a jsem velmi rád, že mohu být její součástí. Je skvělé sledovat zevnitř její postupný rozvoj a jak se v čase vyvíjí. Všeobecně se ví, že je to hlavně díky lidem, kteří v ní pracují, velmi dobrý mix charakterových a profesních kvalit se pak odráží ve všem konání, důležitou stabilitu dodává “hlava“ akademie Petr Benát. Je radost být v takovém rozvíjejícím a podnětném prostředí.
Blíží se čas dovolené. Co na tu volnou chvilku mezi fotbalem a nečekaně fotbalem plánuješ? Nebude to snad fotbal v Německu?
Kdepak, do Německa se nechystám. Našim hráčům budu určitě fandit, ale krátký čas volna se chystám věnovat odpočinku v přírodě na Šumavě nebo v kruhu přátel či rodiny.
Chtěl bys na závěr něco dodat?
Rád bych poděkoval nejbližším spolupracovníkům, zejména Vaškovi Míkovi a Filipu Toncarovi, za společnou cestu v tomto roce, hodně jsem se toho naučil a věřím, že obohacení bylo vzájemné. Stejně tak velké poděkování patří hráčům za společně prožité chvíle, nebyly vždy jednoduché a příjemné, ale kluci to jako tým zvládli velmi dobře.
Děkujeme za rozhovor.
