Trenéřina mě chytla, říká Zdeněk Křížek

Fotbalu zasvětil celý svůj dosavadní život, po hráčské kariéře plynule přešel do trenérské. Vše v našem Dynamu. Nejen o své kariéře hovoří v upřímných odpovědích Zdeněk Křížek, trenér gólmanů naší akademie.

O vás gólmanech se říká, že jste jiní a žijete v jiném vesmíru. Mohl bys nás do toho vašeho světa trochu zavést a říct, v čem se například liší?

Jiný vesmír bych to asi nenazval, úplně blázni nejsme😃, ale slyším to často o gólmanech říkat. Viděl bych to spíše v tom, že jsme taková individuální skupina v týmovém sportu, bývá nás v týmu tři čtyři. Máme speciální gólmanské tréninky a k týmu se připojujeme až třeba po cca 30-45 minutách, někdy jsme celý trénink sami. To samé platí o přípravě na utkání, absolvujeme ji s týmem (videa, informace, taktika), ale máme také svoji s trenérem gólmanů (např. zakončení hráčů soupeře, zahrávání standardních situací). Označení, že jsme jiní, souvisí zřejmě s pudem sebezáchovy, který máme nižší, protože na sebe necháme z pár metrů střílet rány na hlavu a do všeho se po hlavě vrháme. Jiní by si tam asi nestoupli🙂…

Pojďme ke Tvému přesunu z hráčské role do trenérské. Je plno hráčů, kteří se děsí konce a přechodu do jiné role/zaměstnání, jak jsi to měl Ty?

Konec kariéry jsem si nedokázal představit. Fotbal a chytání mě naplňovalo, a i v pozdějším věku jsem měl motivaci pořád něco dokázat, stejně jako když jsem začínal. Ale konec prostě přijde a čeká každého. Byli jsme tu ve dvojici s Jardou Drobným a mně bylo 37, Jardovi 41, logicky se řešila otázka omlazení na postu gólmanů. I když jsem se cítil dobře a pořád věřil, že týmu mám co dát, přišel konec. Už dopředu mi volal Petr Benátů a nabídl mi pozici trenéra gólmanů v akademii, za to jsem vděčný a musím říct, že mě to chytlo a baví mě to, ta trenéřina🙂…

Přemýšlel jsi již v průběhu kariéry nad další životní etapou až skončíš?

Přemýšlel jsem právě o tom trénování a tři roky před koncem kariéry jsem si začal dělat veškeré trenérské licence. Než jsem přešel do trenérské role, měl jsem vše dokončené, takže z tohoto pohledu jsem byl připravený a jsem rád, že jsem to stihl ještě jako aktivní hráč. I proto ten přechod byl možná snazší a mohl jsem se trenéřině hned začít věnovat naplno.

Jak vzpomínáš na ta léta v profi fotbale?

Byl jsem v profi fotbale dlouho, od 18 do 37 let, za tu dobu je vzpomínek strašně moc, ať už dobrých, tak i špatných. Zažil jsem tři postupy do nejvyšší soutěže, ale bohužel i dva sestupy, to jsou ty horší vzpomínky. Užíval jsem si užíval každé utkání, kdy jsem oblékl dres Dynama a mohl reprezentovat tuhle značku. Mám za Dynamo nějakých 180 startů (1. a 2. liga dohromady), jsem za to rád. Každé ligové utkání byl zážitek, vzpomínám na duely se Spartou, Slavií, Plzní, Baníkem, vždy byla skvělá atmosféra a vážím si toho, že jsem to mohl zažít.

Dokážeš přiblížit čtenářům/budoucím profíkům, co si myslíš, že Ti profi kariéra dala/vzala?

Co vzala… nevím, prostě mě fotbal bavil, až do konce kariéry mi vydržela stejná chuť do fotbalu jako když jsem malý začal kopat do míče. V žácích jsem přišel do Dynama a dostal jsem se až do A týmu, jehož jsem byl devatenáct let členem a mohl zažívat ligové zápasy, za to jsem rád. Dala mi tedy spoustu zážitků, momentů euforie, ale i pády a zase makat a zvednout se, prostě přesně to, co k fotbalu a životu patří.

Prošel jsi mládežnickými reprezentacemi, jaký nejsilnější zážitek s repre máš?

Největší zážitek je asi postup na Euro v U16, hráli jsme kvalifikaci na Kypru a postoupili přes domácí tým a silnou Francii. Pak samotné Euro, které se hrálo v Izraeli, a my prohráli až ve finále s Portugalci. Následoval postup na mistrovství světa ve Spojených arabských emirátech, kterého jsem se neúčastnil, protože jsem byl třetí gólman na soupisce, letěli pouze dva a já čekal, pokud by se něco stalo, i s dalšími náhradníky doma. Každý reprezentační sraz byl pro mě obrovský zážitek. Celou dobu od U15 až po U20 jsem byl ve dvojici s Michalem Daňkem, gólmanem Baníku, v U21 jsem byl už pouze jednou na soustředění a pak mezi náhradníky, tam už byl jedničkou Tomáš Grigar, který šel tehdy do Sparty.

A silné zážitky z klubové scény?

Nechci se opakovat, ale pro mě to byla každá utkání za Dynamo, nejvíc samozřejmě prvoligová. Měl jsem možnost si zachytat proti pražským „S“ jak u nich, tak doma. Krásný zážitek byla moje první sezóna v první lize, ve které jsem chytal a doma jsme porazili Spartu 2:0 před vyprodaným stadionem. Neskutečná jízda byla také postupová sezóna v roce 2015 a návrat Dynama mezi elitu. Ale nemůžu vypíchnout jen pár momentů, celá kariéra a každý zápas byl pro mě zážitkem.

Nyní jsi na druhém „břehu“, našel jsi se v této práci?

Jak už jsem psal, trenéřina a práce s gólmany mě baví. Jsem vděčný, že jsem mohl zůstat u fotbalu.

Začínal jsi v akademie, poté se přesunul k A mužstvu a nyní jsi opět v akademii. Jaký je rozdíl v práci trenéra gólmanů v těchto dvou subjektech?

V akademii je to něco jiného než u „áčka“, protože pracujete s více gólmany, u nás je máme na starost s Jirkou Navrátilem. Především působíme u dorostu, to jsou 4 kategorie, tudíž nějakých 10 gólmanů, mezi nimiž jsou samozřejmě rozdíly věkové i výkonnostní. Každý má jiné přednosti a slabiny, je to běh na dlouhou trať.

Máme motivaci vychovávat co nejlepší gólmánky, kteří se dostanou do A týmu. Mám radost, že se nám to daří. Když jsem působil v A týmu, na soupisce byli dva gólmani, kteří prošli naší akademií – Jany (Martin Janáček, pozn.red.) a Colin (Colin Andrew, pozn.red.). Samozřejmě to, zda se kluci z akademie prosadí v „áčku“, záleží i na dalších faktorech a na klucích samotných, jak šanci využijí. V mém prvním i současném působení v akademii se podařila udělat velmi dobrá gólmanská parta, kdy to ne každý může do ligy dotáhnout, ale mohou si kluci navzájem pomoci v rozvoji. Zavzpomínám třeba na Tomáše Lercha, který je nyní oporou třetiligového Písku, Martina Července, který i přes nabídku Táborska dále pokračuje v divizní Soběslavi, nebo Dana Kerla, který také prošel Dynamem a po přestupu do Táborska si řekl svými výkony o místo mezi třemi tyčemi v druholigovém celku. Aleš Valenta se v první „dospělé“ sezóně usadil v brance naší třetiligové rezervy, bohužel se teď dostává z dlouhodobého zranění. Chceme, aby kluci, co od nás vyjdou a neprosadí se v profi fotbale, byli oporami svých klubu a dobře reprezentovali naši akademii. Nechci zapomenout na jiné kluky, ale spíše vyzdvihnout, jak byl kolektiv dobrý. Nyní je to velmi podobné, i teď kluci poctivě makají. Cíl je samozřejmě vychovat gólmana pro první tým, ale tam se dostane jen ten „vyvolený”. V A týmu je samozřejmě větší tlak, hrajete nejvyšší soutěž a nemůžete si dovolit chyby. Co se týká gólmanů v „áčku“, máte v procesu na vše více času, pracuje se do úplných detailů a musíte být neustále 100 % připraveni. Platí to samozřejmě i pro mládež, ale tam kluci chodí do školy, která je prioritou, tudíž není tolik času, jako to je u profíků.

Jsi hrdý otec dvou holčiček, jak se Ti daří skloubit pracovní a osobní život?

Ano, doma se těším ze dvou holčiček ve věku jeden a necelé tři roky. Zaměstnání mají všichni a každá práce má svá časová pro a proti. Snažím se každý volný čas strávit s dcerkami, a to mě nabíjí, i když je to s nimi fofr😃.

Všichni, co Tě znají, vědí, že celou svoji kariéru do ČB dojíždíš cca hodinu sem a hodinu zpátky, někdo si to nedokáže představit trávit denně tolik času v autě. Tebe ale jízda v autě baví a uklidňuje, je to tak?

Jsem zvyklý dojíždět a beru to tak, že si v autě odpočinu, v klidu si promyslím pracovní věci týkající se tréninků, utkání a ona ta cesta uteče. Samozřejmě jsou dny, kdy bych nejradši volant neviděl, ale pak je nějaký den volný, člověk odpočine a je to v pohodě…

Krom rodiny a fotbalu, zbývá Ti ještě nějaký čas na Tvé koníčky? Máš nějaké?

Mám rád jízdu na kole a přírodu, tak vždy s kamarády vymyslíme nějakou trasu a jedeme. Pak jakýkoliv jiný sport, když je čas. Ale momentálně největším koníčkem jsou moje dvě dcerky a čas věnuji hlavně jim🙂.

Děkujeme za rozhovor.