Úsek malého fotbalu – půlrok týmů pohledem jejich trenérů

Úsek malého fotbalu: Kategorie tohoto úseku zahrnující týmy od U13 až po školičku mají za sebou další čas rozvoje kluků a holek, někteří i svá podzimní utkání svých soutěží. S trenéry jsme se za tímto obdobím ohlédli, nahlédněme do jejich týmů skrze odpovědi.

Čeho si nejvíce vážíte na uplynulém půlroku?

Petr Čížek, U13: „Je těžké si vybrat nebo vypíchnout jednu věc, které bych si vážil. Ale v balíčku věcí si asi nejvíce vážím, že můžu tuto práci dělat. Vážím si spolupráce s rodiči v dané kategorii. Vážím si ochoty hráčů každý den pracovat a chtít se zlepšovat – někdo více a někdo méně, ale to k tomu patří. Vážím si kolektivu trenérů, s kterými můžeme dotvářet cestu každého dítěte.“

Jiří Vlček, U12: „Dokázali jsme v průběhu sezóny odehrát plno kvalitních utkání se silnými soupeři, kde jsme si ověřili, že naše dovednosti a schopnosti jsou konkurenceschopné i s těmi nejlepšími týmy. Zároveň se nám po dobu sezóny, až na výjimky, vyhýbaly zranění a nemoci, což nám umožnilo pracovat s kluky naplno po celou dobu v tréninku i v zápasech.“

Pavel Houzim, U11: „Vážím si kolegů v akademii, že často v personálně poddimenzovaných týmech dokáží stále držet velmi slušný standard v práci s dětmi, mládeží nebo ve vedení akademie. Dále si náš trenérský tým kategorie U11 velmi váží podpory ze strany rodičů a také toho, kolik času věnuji svým dětem.“

Radek Altmann, U10: „Vážím si stále kluků co se mnou trénují, Kóči a Péťi (Lukáš Kočí, Petr Tomšů, pozn.red.), mohu se na ně spolehnout, fungujeme skvěle, je to naprosto funkční týmový vztah.“

Dušan Žmolík, U9: „Za tento půl rok jsem nasbíral nesmírně cenné zkušenosti do fotbalu. Otevřelo mi to oči v tom, jak se propisuje výchova malých dětí do velkého fotbalu. Jak se vše zrcadlí, výchova z rodiny, sport, děti, dospělí. Naše kluky z U9 musím pochválit, jak svědomitě trénovali. My máme docházku, která je neuvěřitelná, klobouk dolů před dětmi, jak se snaží nevynechávat tréninky a jak jim drží zdraví.“

Rostislav Helštýn, úsek minifotbalu U8/U7: „Nejvíce si cením práce trenérů. (Nejen) v kategoriích U11 a mladších máme srdcaře. Jsme v minimálním počtu a jedeme nadoraz časově i energeticky. Vážím si spolupráce s rodiči. Vážím si spolupráce mezi partnerskými kluby, která generuje akce pro děti, trenéry, rodiče a celkově má vliv na atmosféru prostředí, ve kterém děti fotbal hrají. Vážím si prostředí akademie, kde se trenéři mezi sebe těšíme bez ohledu na dění okolo. Vážím si „nekonečné“ trpělivosti Petra Benáta, bez níž by klima v akademii bylo jiné.“

Anička Matějková, školička U6: „Nejvíc si vážím svých kolegů v celé akademii, jejich práce a úsilí. Vidím, že mnohdy už jedou úplně ‚na krev‘ a přesto do toho dávají srdce a energii. Vážím si toho, v jak podnětném a inspirativním prostředí mohu být. Určitě chci poděkovat svému trenérskému týmu: Jitce, Janče, Rozárce, Davidovi a nově i Hynkovi (Jitka Bočkayová, Jana Šírková, Rozálie Šedivá, David Kovařík, Hynek Dvořák, pozn.red.), protože trénovat s nimi je radost a je na ně vždy spolehnutí, každý z nich vnáší do školičky něco svého a nového, mají chuť se neustále zlepšovat a posouvat, mají zájem o informace a často se tak po tréninku ještě ‚zasekneme‘ v šatně při rozebírání některých situací nebo témat.“

Je něco s čím jste se během tohoto půlroku „prali“?

Petr Čižek: „V prvopočátku asi s náročností. Kluci žili v menším pohodlí a mysleli, že se vše udělá samo. To věřím, že už máme za sebou. S čím se stále pereme, jsou individuální dovednosti. Činnost, u které máme velký vykřičník a měla by být každodenní řeholí každého hráče.“

Jiří Vlček: „Asi nejvíce s tím, že se nám nedařilo moc výsledkově, a to i v zápasech, kde jsme byli lepším týmem a měli i více brankových příležitostí, ale nedokázali jsme tyto zápasy dotáhnout do vítězného konce.“

Pavel Houzim: „Jak jsem zmínil výše, pereme se s nedostatkem trenérů a poměrně velkým vytížením stávajících trenérů. Ale taková je doba a tento problém má většina klubů a stále častěji musí řešit problémy s až kritickým nedostatkem trenérů.“

Radek Altmann: „Co se týče kategorie U10, nepotýkali jsme se s ničím, co by nás výrazně trápilo.“

Dušan Žmolík: „Řekl bych, že se celý půl rok učíme prát. Je to věc, která nám absolutně chybí. Schopnost porvat se. Pokud někdo chce být v životě úspěšný, je potřeba se umět prát. Nemyslím tím fyzicky někoho zmordovat, ale porvat se s nekomfortní situací. Pokud docílíme toho, že děti přestanou situace vzdávat, budou se prát, bojovat, nebude to vizitka nás trenérů. Bude to skvělá vizitka rodičů a dětí. Bohužel tohle nikdo nedokáže ‚přes noc‘. Je to dlouhá cesta. My v tomto pokrok vidíme. Nedokážeme však posoudit, zda ten pokrok je krůček, či velký skok. Důležité ovšem je, aby se to dále posouvalo.“

Rostislav Helštýn: „S postupně snižující se zralostí dětí co do jejich samostatnosti, dovednosti reagovat na neúspěch či dovednosti čelit nárokům. Je to trend, který se plíživě, mocně, celospolečensky projevuje jak ve sportovním, tak ve školském prostředí. Vyžaduje jiný typ dovedností trenérů a učitelů než trénovat fotbal nebo učit matematiku. Na začátku dovednosti(í) je vždy znalost, tzn. vzdělávání. Skrz objektivní okolnosti Interní vzdělávání zůstalo tento půlrok ‚u ledu‘. A osobně? Že jsem neměl dostatečný prostor na Interní vzdělávání a s jednotlivými trenéry pracovat na jejich osobnostním i sportovním seberozvoji, bavit se a plánovat jejich růst. Celý půlrok byl s jazykem na vestě.“

Anička Matějková: „V naší kategorii se často pereme s mnoha druhy dětské nezralosti, ale i to je nedílnou součástí naší činnosti. Člověk se ale někdy ‚pere‘ i s nezralými rodiči. Není jich tolik, rozhodně nechci, aby to působilo, že jsou takoví všichni, to opravdu ne. Ale i jeden, dva, dokáží vzít velkou dávku motivace. Pokud dospělým lidem, rodičům, musíte neustále opakovat pravidla, která oni neustále porušují, pro porušování hledají výmluvy/omluvy, je to těžké.“

Co vnímáte jako nejsilnější moment/období a proč?

Petr Čížek: „Myslím si, že aktuálně ten moment běží, jen jeho délka není asi momentem, ale obdobím – už půl roku. Poznáváme nové děti a jejich hranice, požadavky. Každý den přinese něco nového. Přesně specifikovat jeden jediný moment asi nedokážu.“

Jiří Vlček: „Rozhodně náš výlet do Berlína, kde jsme měli možnost utkat se s Herthou a Dynamem Berlín a RB Lipsko, kde zvláště zápas s Lipskem se nám povedl. Dále že tato kategorie je velmi vyrovnaná, 7-8 týmů je na podobné úrovni a my jsme v těchto zápasech rozhodně netahali za kratší konec.“

Pavel Houzim: „Na tuto otázku neumím odpovědět.“

Radek Altmann: „Podařilo se nám tým výrazněji doplnit, přišlo hodně dětí. Máme radost z toho, že je stále zájem být součástí mládeže Dynama a že veřejnost vidí kvalitní práci naší akademie.“

Dušan Žmolík: „Těch momentů je spousta, ale v očích mnohých to budou jen bezvýznamné drobnosti. My víme, že tyto malé drobnosti spouští velké věci, a taky víme, jak jsou tyto drobné momenty pro děti mnohdy velice náročné. Ty momenty jsou například následující: šlápnutí na nohu a okamžitý pláč, chuť střídat, chuť skočit mámě či tátovi do náruče. A děti to překonají, sice jim tečou slzy, ale hrají dál. Nebo jiný moment. Neochota mluvit či cokoliv říci, těžký souboj v jejich hlavách, který postupně vyhrávají. Najednou kluci dokážou odpovědět na otázku, říci svůj názor, svůj postřeh a nejsilnější je, když to není jen otřepaná fráze, kterou chce trenér slyšet, ale je to smysluplné. A navíc od hráče, který před měsícem nebyl schopen vydat hlásku.“

Rostislav Helštýn: „Bylo jich více. Před sezónou byl plán, že budu k dispozici všem trenérům všech kategorií jako backround, šéftrenér. Vzhledem k vývoji počtu trenérů nakonec víceméně trénuju jednu kategorii a na zpětnou vazbu s ostatními trenéry není dostatek času. Silné pro mě je, že přes tento systémový, pro všechny důležitý, požadavek, všichni pracují a chápou důvody a okolnosti. Silně na mě zapůsobil poslední seminář pro trenéry a rodiče Partnerských klubů, kde jsme téma ‚Jak děti reagují na nároky‘ společně diskutovali.“

Anička Matějková: „Tak to budou asi dva momenty. Prvním je nedávný workshop pro Partnerské kluby. Nebyl první, ale byl výjimečný. Možná to bylo tím, že jsme našli atraktivní formu. Zapojení členů partnerských klubů a jejich rodičů bylo unikátní, atmosféra byla báječná, v podstatě nám nestačil vyměřený čas, zaznělo opravdu mnoho informací a podnětů k tématu zralosti a připravenosti dětí na sport, školu a život. Ten druhý moment, tak to je určitě naše zebra. Velkou plyšovou zebru jsme kdysi dostali od manželů Jozových (děkujeme 🙏), byla tak trochu maskotem školičky, občas s námi jezdila na různé akce, ale chtěla víc. Chtěla přinášet víc radosti, být častěji s dětmi, podívat se do světa, propojit klub a rodinu jiným způsobem. A tak jsme jí koupili scrapbook knížku a od podzimu jezdí vždy na týden s jedním z dětí domů, do knížky pak nalepí fotografie, samolepky a popisky zážitků. Když pak knihu děti přinesou, ostatním ji ukážou a popisují, co všechno společně prožili, je to úžasný dojemný moment…“

Trenérky a trenéři, díky za Vaši práci! Přejeme příjemně strávené vánoční svátky.