Rostislav Helštýn: Proč právě takto?

Před několika dny hodnotil šéftrenér našich přípravek Mgr. Rostislav Helštýn v rozhovoru uplynulé tři roky práce v přípravkových kategoriích dynamácké klubové akademie. Přislíbil také sérií článků na toto téma, aby rodiče, trenéři a vůbec celá široká veřejnost byla informována co, jak a proč se v našich přípravkách děje.

Mgr. Rostislav Helštýn: "Tento díl ze seriálu článků chceme věnovat tématu, po jaké cestě v přípravkách jdeme a proč. V podstatě je to úplně jednoduché. Vycházíme z toho, že za prvé, věk přípravek (5-11 let) má své zákonitosti a za druhé, každé dítě je jiné. Zákonitost znamená, že každý věk má své, specifické potřeby, které máme povinnost respektovat a jinost každého nám velí pracovat s každým jinak.

Nic, co bychom jako obecnou pravdu nevěděli, nicméně když si to porovnáme s českým standardem „nekecej a dělej, co Ti říkám“, moc se to spolu nekamarádí. Realita je taková, že děti, jejich svět a potřeby respektujeme málo, protože o nich málo víme a často nad potřebami dětí vítězí různé druhy dospěláckých nedospělých ambicí.

V dynamáckých přípravkách jsme po tři roky stabilizovali tým trenérů, který se v rámci možností a podmínek vzdělává. Bez klubového interního vzdělávání by naše práce neměla ten obsah, který má.

Každý máme jiné zkušenosti, dovednosti a často se doslova se se svými stereotypy z minulosti versus „chceme to dělat jinak“, pereme. Jedno společné máme. Vesměs všichni jsme vyrostli na direktivě, strachu z chyb, motivaci dělat, abych nebyl seřván nebo dehonestován. Tyto vzorce jsou v nás hodně hluboko a často si na ně v naší interakci s děti „vzpomeneme“.

Osobně neznám vzdělávací systém v ČR, který by měl práci s dětmi postavenou na znalostech a respektu k potřebám dětí (obzvlášť naše školství je toho typickým příkladem). Práci s dětmi v přípravkách v Dynamu se na něm učíme stavět.

Věk 5-11 let je charakteristický jako „já“ a individuálními, ne týmovými potřebami. Z tohoto daného základu plynou jasné informace pro každého, kdo s dětmi v tomto věku pracuje. Učení a rozvoj individuálních dovedností, individuálního herních činností a výkonu je nad vším. A s tím souvisí dát dětem dostatečný prostor a čas pro opakování, samostatné objevování a učení se. U toho se učíme být vhodně nároční, vždy důslední a za všech okolností vyžadující dodržování pravidel. No, není toho zrovna málo...

Asi trochu nestandardně, ale na pár příkladech ohlasů na naši práci „z venku“ poukážu na svou snahu výše popsat, o co nám jde a proč.

„Oni jim zakazují přihrávat“, „nechávají je se ukličkovat“.

Bez opakování není dovednost. Každé dítě má jiný potenciál, každé prochází jinou výchovou. Aby vznikla dovednost, je potřeba nesčetných opakování, u každého dovednost roste jinak. Postupně vedeme děti umět vyhodnocovat, na co mají, do čeho se pouštět, do čeho ne. Nezakazujeme přihrávat, ale pokud, tak vždy po vědomém rozhodnutí a po manipulaci s míčem. Vše lze urychlit direktivou, zjednodušováním hry, kombinací, „švihnutím“ to dopředu, ale to je z pohledu rozvoje individuálních herních dovedností hloupost.

„Oni s nimi více mluví, než trénují“.

Děti nejsou loutky nebo vykonavatelé naší vůle a je nutné, aby věděly, rozuměly tomu, co dělají a proč, ptaly se, uměly se ptát. Chceme přece samostatně a zodpovědně se rozhodující mladé lidi, ne? Pro schopnost přemýšlet příčina-následek, umět reálně, zrale vyhodnocovat je fotbal a otevřená komunikace v něm ideální prostředek. Pro růst osobnosti dětí je nezbytný soulad s rodiči, o tom více v některém v příštích dílech.

„Děti vedou k sobectví, to není tým“

V podstatě ano. Ale neznamená to vedení dětí chovat se bez respektu, nedodržovat pravidla nebo se chovat bezohledně! Naopak!!!

Až starší přípravka a věk 10-12 let je prvním obdobím v životě, kdy postupně, pomalu, tzv. skupinové potřeby začínají hrát roli. Co to znamená, jakou roli, atd., toto je například jedno z témat, kterým se spolu s trenéry, skrz naše vzdělávání, učíme rozumět…

„Tohle se vám nemůže povést“

Iluze nemáme a našim cílem v žádném případě není měnit systém, V rámci jednoho klubu nebo míst, kde je dostatek chuti a vůle jít touto cestou, tam je možné tento způsob práce nastavit a realizovat. Víme, že nás na téma „proč právě takto“ čeká mnoho konfrontací, obhajob, argumentace, na které se učíme být vybaveni.

Na závěr opět jeden vzkaz. To, že v Dynamu něco na české poměry nestandardního vzniká, neznamená, že už „to“ umíme. Dovednost vzniká opakováním. Myšlenky a principy, o které máme naši práci v přípravkách opřenou, zapustily kořeny, a teď nás čeká pár let, kdy budou růst než je budeme schopni obhajovat viditelnými výsledky a stereotypy.

V dalším díle navážeme a budeme se věnovat našim úplně nejmenším, tj Dynamácké pohybové Školičce a Dynamácké předpřípravce, kdy vše emocemi, všestranností, hodnocením rodičů, vedením dětí k samostnosti, začíná…"